Václav Kozák

* 3. srpna 1898 v Železnici

+19. března 1974 v Železnici

Narodil se v rodině železnického pekaře Antonína Kozáka a jeho ženě Emilii, rozené Rejmanové. Rodina tehdy žila v roubené chalupě č.p. 94. Měl dva mladší bratry Antonína a Bohumíra. V roce 1908 se rodina odstěhovala do většího domu č.p. 309 (dnes je na domě umístěna pamětní deska). Pocházel z chudých poměrů. Po absolvování obecné školy v Železnici, přešel na reálku do Jičína a roku 1915 se stal posluchačem učitelského ústavu v Jičíně. Dne 30. prosince 1922 se oženil se Zdeňkou Rudišovou ze Železnice a novomanželé se odstěhovali do Mladé Boleslavi. V manželství se později narodili dvě dcery Irena a Zdeňka.

Roku 1919 nastoupil jako pomocný a později odborný učitel na Mladoboleslavsko. Ve své profesi se nadále vzdělával a absolvoval celou řadu odborných kursů. Jednalo se například o způsobilost vyučovat slabomyslné, problémovou mládež, kurs pro vedení her školní mládeže aj.

Na počátku 30. let se stává učitelem na pomocné škole v Mladé Boleslavi. Jako učitel si zasloužil řadu uznání, a to nejen od nadřízených, ale i svých žáků. O "šťastné škole a šťastných dětech" se mluvilo v místech, kde působil. Této pověsti si zasloužil především za svůj přístup ke svému povolání, když školu chápal jako ochránkyni vědy, umění, dobra a snažil se, aby z ní svým působením vytvořil onu dílnu lidskosti dle J.A.Komenského.

Školní službu opustil roku 1931, kdy se stal krajským referentem osvětové služby a později okresním inspektorem knihoven na Mladoboleslavsku. I na těchto postech působil jako muž na pravém místě a práci se věnoval s plným zaujetím a elánem. V této době vznikají pod jeho vedením práce Hlasy pokolení, Pojizeřím k Labi, dále se podílel na přípravě Lidové encyklopedie. Kromě svých profesí byl aktivně činný v redakčních radách vlastivědných sborníků "Boleslavan" a "Od Ještědu k Troskám" a zastával celou řadu funkcí v osvětových besedách a jiných kulturních spolcích. Ve funkci okresního inspektora působil až do roku 1950.

Celoživotní láskou Václavu Kozákovi ovšem zůstala Železnice. Již od studentských let na učitelském ústavu tíhl k vlastivědě a zapojil se do iniciativy za vznik železnického muzea. Impuls vyšel právě roku 1917 z řad železnických studentů, mezi nimiž Kozák svým zaujetím vynikal. V Železnici a okolí se konaly sbírky etnografického materiálu a všeho, o čem se vědělo, že by mohlo po válce zaniknout. Sbírková činnost neustala ani po roce 1918 a lidé se postupně naučili nosit předměty do muzea sami.

Je tedy samozřejmé, že Kozákovo jméno je spojeno i s aktivní činností muzejního spolku. V letech 1917-1918 působil jako předseda spolku. Po té co odešel učit na Mladoboleslavsko, stává se místopředsedou a do předsednického křesla se vrací roku 1935 a v této funkci zůstává až do zrušení spolku v roce 1955. Rozsah a objem činností, které jako předseda vykonával, je obdivuhodný.

I když přes 30 let pobýval v jiném kraji, do Železnice jezdil každou neděli, trávil zde všechny prázdniny a veškeré dny volna. Stal se duší muzea a všech jeho aktivit a podniků, které si záhy vysloužily obdiv a ocenění nejen u širší veřejnosti, ale i od těch nejvyšších muzejních výšin.

Z nejvýznamnějších akcí je třeba připomenout národopisné slavnosti, které se v Železnici konaly od roku 1926, kdy bylo uvedeno Pálení čarodějnic a stavění májů. Největší ohlas měly ovšem Staročeské dožínky a Staročeská svatba, které se pro velký úspěch dočkaly i reprízy po deseti letech a znovu byly uvedeny v roce 1946 a 1947.

Kromě těchto veřejných akcí studoval a přepisoval archivní prameny ze Železnice, např. vypsal z Gruntovní knihy všechny záznamy týkající se domů a pozemků v Železnici, matriky narozených, zemřelých a oddaných, svatební ohlášky, nejstarší záznamy z městských knih aj,také publikoval řadu článků a studií z dějin svého rodného města a ze života jeho obyvatel. Z vydaných publikací lze zmínit Město Železnice, stručný historický nástin, kterou vydal muzejní spolek 1946 a Železnice, která vyšla 1969. Od roku 1946 vydával Kroniku Železnicka, kde publikoval nejenom články z dějin města, ale seznamoval čtenáře i s činností muzejního spolku. Zároveň usiloval o rozšiřování muzejních sbírek pravidelnými výzvami k darování předmětů do muzea. Sám různé zajímavosti aktivně vyhledával a oslovoval jejich majitele. Svým neúnavným agitátorstvím dokázal získat pro muzeum mnoho významných odkazů. Rozrůstající se sbírku pečlivě evidoval a popisoval.

Náležel k typu starých vlasteneckých kantorů, kteří se uměli obklopit mládeží a nadchnout ji pro historii místa i kraje a pro muzejní práci. Ve spolupráci s mladými lidmi označoval památné domy, opravoval lidovou chaloupku, památníky, sochy nebo konzervoval sbírky. Dokázal v nich vykřesat jiskru obdivu a lásky k předmětům našich předků, aby si jich uměli vážit po celý život.

Muzeu v Železnici věnoval 56 let svého života. Zemřel 19. března 1974, ale jeho jméno nebude nikdy zapomenuto ani v Železnici, ani v kulturních a muzejních kruzích v širokém okolí.

"Pan učitel Kozák" (nikdo mu ve městě neřekl jinak), byl velice skromný, nade vše obětavý, nejen vzácného charakteru, ale i hlubokých znalostí. Takového člověka již pro muzeum v Železnici nenajdeme. Můžeme o něm říci, že to byl opravdu člověk výjimečný a nenahraditelný. Je pochován na železnickém hřbitově.