Věnceslav Černý

narodil se 27.ledna 1865 ve Starých Benátkách v rodině sládka. Po několikerém stěhování se s rodinou octl v Jihlavě, kde absolvoval německé školy (českých tam nebylo), a posléze v Praze, kde vychodil nižší reálné gymnázium. Protože už od dětství projevoval velké výtvarné sklony, zejména v kresbě a malbě, vstoupil roku 1882 na pražskou Akademii výtvarných umění. Na ní setrval dva roky a v roce 1885 odešel na akademii do Vídně, kde studoval další dva roky a kde se současně horlivě účastnil kulturní a osvětové práce mezi vídeňskými Čechy.

Po návratu do Prahy, kdy je pln optimismu a ideálů, vystavuje první obraz - Toman a lesní panna. Ten však není oficiální kritikou přijat zvlášť příznivě a proto se Černý začíná věnovat především kreslení historických kartonů, tedy námětů, které byly jeho naturelu, cítění a smýšlení velmi blízké. Dostavují se první úspěchy a otevírá se cesta do všech tehdejších významných ilustrovaných časopisů (Světozor, Zlatá Praha, Zábavné listy, Květy a Ruch). Díky těmto historicky orientovaným kresbám se Černý seznamuje s Mikolášem Alšem, s nímž naváže hluboké celoživotní přátelství. S Alšem a dalšími malíři Boháčem, Hettešem, Hilšerem, Klusáčkem, Jouklem, Kosařem, Krajíčkem, Lepšem, Raškem, Vavříkem se pak stává spoluzakladatelem spolku výtvarných umělců Mánes.

Byl oblíbeným ilustrátorem mnoha pražských nakladatelství (např. Kvasnička a Hampl, Alois Hynek, Toužimský a Moravec nebo Josef R. Vilímek), v jejichž vydáních ilustroval zejména knihy Lidije Aleksejevny Čarské, Františka Josefa Čečetky, Aloise Jiráska, Karla Maye a Henryka Sienkiewicze. Vyzdobil rovněž vydání pamětí italského dobrodruha Giacoma Casanovy a v letech 1893 až 1909 ilustroval šestnáct knih Julesa Verna.

Velmi šťastná byla Vilímkova nabídka, aby Černý ilustroval Staré pověsti české. Její přijetí Černým mimo jiné pozitivně ovlivnila i ta skutečnost, že se s Jiráskem i Alšem znal osobně. A výsledek předčil všechna očekávání. Pojetím a provedením těchto kreseb se kniha stala v době svého vydání (1894) nejoblíbenějším Jiráskovým titulem. Jeho jméno se trvale spojilo s oblastí knižní ilustrace.

Věnceslav Černý nikdy nehleděl na ilustraci jako na pouhé řemeslo, k němuž byl po celý život odsouzen, nýbrž věnoval se tomuto oboru s veškerou energií a nadšením.

Veřejnosti je také znám díky obrazovým doprovodům nesčetných literárních děl. Paletu však tak docela neodložil nikdy a zvláště za první světové války vytvořil řadu olejů a barevných studií. Mezi jeho nejvýznamnější obrazová díla patří zejména tři práce. Je to jednak velký pastel Slepý Žižka mezi hejtmany vytvořený pro náš konzulát v Londýně a dále pak velký kolorovaný karton Ejhle kacíř, který zachycuje Jana Husa na kostnické hranici. Obraz původně vznikl pro Českou obec sokolskou. Posledním, tedy třetím obrazem, je velká kresba uhlem, která opět zachycuje Jana Husa, tentokrát v kobce kostnického žaláře, jak píše poslední list Čechům. Původně byl tento obraz umístěn v železnické modlitebně Církve československé husické (dnes zdravotní středisko č.p. 271) a v současné době je uložen v našem vlastivědném muzeu.

Prahu opustil Věnceslav Černý roku 1903 a střídavě pak žil v Železnici a v Mladé Boleslavi. Zejména však pobyt a působení v Železnici sehrály v jeho životě významnou roli. Sem, do našeho lázeňského městečka, totiž již dříve pravidelně zajížděl se svojí ženou a oblíbil si je na tolik, že se pro něj stalo vlastně druhým domovem.

Jeho atelier se zde stal jakýmsi střediskem společenského života a i malým historickým muzeem. (Černý zde měl různé rekvizity potřebné ke studiu a práci - historické zbraně, oděvy, a další předměty). To zároveň odráželo i jeho osobní vztah k historii a zejména k husitství.

Kromě toho vyjádřil Černý svoji příchylnost k našemu městečku i činorodou práci v Sokole, spolupracoval s ochotnickým i loutkovým divadlem, pro něž napsal a upravil několik her: Očistec, Pasekáři, Aprovizace, Okno a další; zůstaly však pouze v rukopisech. V ochotnických inscenacích působil rovněž jako herec, režisér a autor dekoračních návrhů.

Byl rovněž iniciátorem studentské loutkové scény v Železnici. Zhotovil loutkové divadélko s bohatým dekoračním vybavením. Vytvářel je s prof. Ferd. Steinbachem skoro 2 roky. Tato loutková scéna si získala v kraji značnou popularitu. Černý pro ni také psal texty (mj. Dračí sémě, Pavučina, V očarované dílně - nebyly publikovány).
Pravidelně se hrálo od roku 1921, zahajovacím představením byla hra M. Gebauerové na námět pohádky B. Němcové Jak Jaromír k štěstí přišel.Od dubna 1922 se divadélko stalo součástí Sokola.
Díky Černého spolupráci jak dramaturgické, tak scénografické měla loutková scéna stoupající úroveň a dostala se do širšího povědomí.
Jeho dekorační návrhy se vyznačovaly důsledným realismem a střídmou barevnosti. Zachovaly se dekorace staropražského zákoutí, rytířské síně, lesa, zimní krajiny, selské vesnice - dýchá z nich důvěrná znalost českého prostředí a typické české krajiny, všechny mají pečeť jeho výtvarného rukopisu.

V železnické kronice se můžeme např. také dočíst o ustavení místního Národního výboru po skončení první světové války, do něhož byl zvolen "...jednatelem a vojenským referentem, současně velitelem místní milice, akad. malíř Věnceslav Černý (č.p. 206)" - jde o dům p. Miroslava Koudelky, v němž umělec tehdy bydlel.

Trvalého sepětí se Železnicí, již tak často navštěvoval a kde prožil i velkou část svého života, dosáhl nakonec Věnceslav Černý tím, že když 15. dubna 1936 v Mladé Boleslavi zemřel, byl pochován po boku své ženy a sestry právě na železnickém hřbitově.

V roce 1999 byl na náklady obce rozebrán a znovu odborně sestaven již značně poškozený pomník na jeho hrobě a nově pozlacen téměř nečitelný nápis.

Čerpáno ze Železnického zpravodaje 1/2000 autor Jiří Rybář, webové stránky autorka Alice Dubská