T.F.Šimon
* 3. května 1977 v Železnici - + 19. prosince 1942 v Praze

S manželkou Vilmou
S manželkou Vilmou

TAVÍK FRANTIŠEK ŠIMON

byl excelentní český grafik a také malíř, autor světového formátu je dnes daleko více vyhledáván a obdivován v zahraničí,  v německy hovořícím světě, než u nás.

Od 1. listopadu do 1. prosince probíhá výstava obrazů T. F. Šimona ve Vlastivědném muzeu v Železnici. ZDE

Narodil se 3. května 1877 v Železnici. Pokřtěn byl František Jan a iniciála "T" v jeho uměleckém jméně pochází od rodného jména jeho matky (Tavíková). Studoval v letech 1894-1900 na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Maxmiliána Pirnera.

Tehdy však neexistovala žádná speciální třída s výukou grafických technik, pouze prof. Julius Mařák experimentoval pro své potěšení s leptem a litografií. Za přispění Hlávkova stipendia navštívil Šimon roku 1902 Itálii a s přítelem a spolužákem Hugo Boettingerem, rok nato Paříž, kde pak jedenáct let žil. V roce 1904 se vydal s manžely Špillarovými do Normandie, do Fécamp. Tady čerpal motivy obrazů z přístavu i z pláže. V Ogivalu, kam si pak zajel sám, se zase oddal kouzlu prohřáté atmosféry v plném létě. U moře zachycoval hru barevného světla na vlnách, zkoumal hru barevného stínu na písčitém břehu. Vracel se tehdy ke svým vlastním impresionistickým počátkům, ale jeho oleje dýchají atmosférou nejen doznívajícího impresionismu, ale též secesního dekorativismu přelomu století

Ve Francii začal Šimon také soustavněji pracovat na grafice. Jeho impresionistický výtvarný smysl se výtečně uplatnil právě v černé a barevné grafické technice. Tou také dobyl Paříž a během několika let tu dosáhl významného postavení. Cestoval tou dobou také po Španělsku, Anglii a Maroku.

Už před válkou vystavoval Šimon nejen v Praze ve spolku Mánes, ale také v Paříži na salonech, v Anglii, Belgii, Holandsku a Americe. Jeho dlouholetý pobyt v Paříži přerušila válka. Vrátil se tedy roku 1914 do Prahy, kde vydal svoje známé cykly grafických listů (Praha, Hradčany, Pařížské motivy, Remeš, Črty z Orientu).

V roce 1917 spoluzaložil Spolek českých uměleckých grafiků Hollar, jehož výstavní i ediční činnosti se pak až do posledních let svého života velmi živě zúčastnil nejen jako jeho předseda. I po světové válce se znovu zúčastnil výstav na západě a nově také v Americe, kde získal mnoho přívrženců.

Mezi americkou veřejností byl velice oblíbený zejména svými kresbami Prahy, Paříže a New Yorku. Jeho americký mecenáš William Ganson Rose vytvořil výjimečnou sbírku jeho grafických děl, jež byla v roce 2002 vystavena péčí nového majitele sbírky Dudley Browna z Washingtonu v Českém centru v New Yorku.

Tavík František Šimon byl velkým cestovatelem, ještě v letech 1926-27 podnikl náročnou cestu kolem světa. V té době byl jmenován profesorem Akademie výtvarných umění a vedl od roku 1928 po Maxi Švabinském grafickou speciálku. Jeho ateliérem prošlo více než padesát žáků, mezi nimiž byli např. Cyril Bouda, Vladimír Pukl, Mario Stretti nebo Ludmila Jiřincová.

Byl významným spoluzakladatelem novodobé tradice české grafiky a uznávaným mistrem zejména v technice zrnkového leptu, suché jehly a akvatinty. S barevnými lepty se prosadil na mezinárodním uměleckém poli a získal i řád Čestné legie. S okupací Sudet a pak i zbytku Československa jakoby umělce opouštěly síly. Tvořil stále méně a poslední díla místo obvyklé barevnosti prezentoval jen v černobílé.

Zemřel po dlouhotrvající chorobě dne 19. prosince 1942 v Praze. Jeho dílo je dnes zastoupeno ve sbírkách doma i ve světě. Lze říci, že Tavík František Šimon byl malířem a zejména grafikem evropského formátu. 

                            Kronika Železnicka, roč.IV.,č.2, str.4, 1949

Obrazárna T.F.Šimona

pojmenování tak po umělci světového jména, profesoru akademie výtvarného umění a vynikajícím železnickém rodáku, byla při úpravě muzea /1949/ umístěna v samostatné místnosti, kterou pro tento účel určil sám Mistr T.F.Šimon jako velmi vhodnou a důstojnou.

K této pro Železnici tak významné události věnovala paní choť zesnulého umělce Vilma Šimonová a její rodina překrásný originál vlastního Mistrova portrétu z roku 1935 jako trvalou upomínku rodišti na věrného a oddaného rodáka a velkého umělce, který vyrostl z malých našich poměrů, ale neúnavnou pílí a houževnatou prací se dopracoval světového uznání, ocenění a jména, při čemž však na svůj rodný kraj a na svou vlast nezapomínal, jak píše v jednom ze svých dopisů do Železnice:

"...Byl jsem osudem doveden na neschůdnou, ale i svůdnou cestu, vedoucí k vysokým cílům a ideálům uměleckým, ležících na kolbištích světových. Proto také je mi líto, že nebylo mi dopřáno prožíti své dětství ve svém rodném městě, ke kterému však tíhnu celou svou bytostí a nadcházejícím podzimem svého života."

A po návratu z červnového pobytu v Železnici v roce 1942 v čp. 339 mně píše:

"... Avšak to nejcennější, co jsem si ze svého rodného kraje odnesl ve svém srdci je poznání města i překrásného kraje a v neposlední řadě i lidí. Moje toulky okolím města mi pak přinášely mnoho dojmů, jež doplňovaly obraz života minulého i současného. Chodil jsem mlčky rozkošnou krajinou, těše se z krás polí a kvetoucích luk s majestátním vzhledem vrchů v pozadí. Pozorování krajiny, pracujících lidí, s kterými jsem tak rád pohovořil, mně vtisklo hluboké dojmy v duši. To vše si odnáším z krátkého svého pobytu v rodném městě jako nejmilejší vzpomínky. Není ovšem moji snahou, vyjadřovati své dojmy perem, ale chopiti se svých vlastních nástrojů vyjadřovacích: tužky a štětce. Jak jsem se již zmínil, pracuji již na obrazech, pokud paměť a zažité dojmy trvají...."

A slib svůj také splnil, a ač již vážně churav, zachytil mistrně těsně před svou smrtí /zemřel 19. prosince 1942/ štětcem a olejem krásy našeho společného rodného kraje. A dva z těchto svých posledních olejů a posledních prací snad vůbec /Železnice od Soběrazské stráně a Bradlec od Kyjů/ věnoval ještě za svého života našemu muzeu a tím rodnému městu pro tehdy již připravovanou obrazárnu spolu s obsáhlou kolekcí jeho grafických listů, znázorňujících jeho umělecký růst a různé grafické techniky. Současně také věnoval našemu muzeu řadu jím sepsaných a i o něm a jeho díle vydaných literárních děl. Jest to tedy bohatý základ železnické obrazárny.

                                                                                                              Václav Kozák