"Svátky Svatodušní"

Z kroniky města Železnice, zapsáno kronikářem učitelem Václavem Kozákem dne 12. srpna 1928

 Označuje křesťanský svátek slavený 50 dnů po Velikonocích a 10 dnů po Nanebevstoupení Páně. Svátek letnic pochází z židovského svátku týdnů (Šavu'ot). Teologicky se tento svátek vztahuje v židovství k předání Zákona na Sinaji a v křesťanství k seslání Ducha svatého na apoštoly po Ježíšově nanebevstoupení. 

zpět.....pokračování z Slavnost Boží Tělo

.......o svátcích Svatodušních zavěšovaly se ve světnici chlebové holubičky, zdobené různobarevným papírem, aby prý všechno počítání bylo s dobrým rozumem započato a dobře se mu i dařilo. Visí-li od holubičky pavučiny, říkávalo se, že obilí poroste travinami. Je-li v neděli svatodušní vítr, bude obilí málo sypati.

Pouť na Táboře

V pondělí svatodušní jest slavná pouť na Táboře. V dřívějších dobách tam bývala snad celá Železnice. Od Kyjů brávaly se veliké kameny, které se vynášely na Tábor "za dobrý úmysl". - Věřilo se také, že čím větší kámen kdo vynesl, tím byl prý také zdravější, silnější a také šťastnější. Krom toho chodívalo ze Železnice procesí na Tábor ještě některý pátek přede žněmi. Z Tábora přinášeli poutníci nezbytné "táborské bobky" , různé svaté obrázky a velmi často také "jarmareční písničky" (sbírka uložena v muzeu), které pak bývaly hrubým motouzem svázány do "špalíčků", dodnes se s nimi v mnohých rodinách shledáváme (psal se rok 1928). Sám jsem jich ještě sehnal přes 300 a jinde se o nich podrobněji zmíním.

Pouť v Nové Pace

Známou byla i pouť v Nové Pace, kam putovalo mnoho lidí z dalekého okolí, aby učinilo zde "zásliby" nebo "přísliby". Byl-li totiž někdo nemocen neb měl býti něčeho uchráněn, šel šel někdo z jeho drahých, (obyčejně matka) do Paky na pouť a zde před oltářem slíbil, že nebude na př. v určitý den jísti masa, nebude nositi prsten a pod., jen aby prosebník byl uchráněn.

Procesí do Vambeřic

Ze Železnice se chodívalo také pravidelně na pouti do Vambeřic a Boskova. Do Vambeřic se vyšlo časně ráno v sobotu před svatodušními svátky a došlo se tam v pondělí k 10. hodině. První nocleh býval v Hostinném, druhý v hospodě pod Kamenným stolem. Kdo šel na pouť tu poprvé, musel vylézti pro větší zásluhy po kolenou do kostela po 32 schodech. Z Vambeřic se šlo na Svatý kopeček, kde v kostele bylo mnoho berlí, uzdravených prý tam lidí, dále do Broumova, kde bylo ukazováno více zlatých ornátů sv. apoštolů a konečně do Kladska ke zkamenělému tělu sv. Arnošta. Procesí, v němž bývalo někdy 100 i více lidí, navrátilo se domů až v pátek (185 km tam a zpět). Cesta ta byla úmorná a slabší chodci léčili pak večer svoje nohy tak, že zabáleli je do rozsekaných kopřiv. 

Procesí do Bozkova

Do Bozkova se chodívalo časně ráno v sobotu před první nedělí červencovou a návrat byl v neděli večer. Posledním průvodcem obou těch procesí býval dnes již zemřelý p. Dušek ze Železnice č.118.

Pouť v Železnici

Nejbližší neděli po svátcích svatodušních koná se pouť v Železnici. Mládenci jsou povinni vynahraditi děvčatům darování kraslic věnováním cukroví. O pouti bývala větší hostina, k níž sjížděli se příbuzní mimo domov bydlící. Zapomene-li někdo při pečení pouťových koláčů některý nadíti, říkává se, že bude po příští pouti "kolíbat" (bude mít děcko). Které děcko uchopí prvý upečený koláč, bude o pouťové muzice hodně tančiti. 

V den pouti přisuzovala se zázračná moc některým studánkám. Bývala to hlavně studánka pod Táborem a prý i Mizerova studánka těsně pod Železným, nikdy nevysychající, která snad v dávných dobách napájela hradní obyvatelstvo dobrou čistou vodou. Příchozí má vhoditi na vodu této studánky březový křížek, zhotovený tak, že do jednoho ramene, v němž je udělán zářez, se vloží rameno druhé. Rozdvojí-li se ramena při vhození křížku na vodu, nebo tento se potopí, člověk ten do roka zemře, zůstane-li křížek na povrchu, dočká se opět příští pouti. I voda z této studánky se pila a měla prý takovou moc, že odháněla všechny nemoci.

Jan Křtitel

Zanedlouho po pouti jest čarovný den sv. Jana Křtitele (24.června), kdy opět rozvíjeli činnost svoji tajné mocnosti a to hlavně v předvečer svátku. Ještě za dřívějších dob zářily na okolních kopcích ohně, ale pamatují se na ně již jen ti nejstarší, neboť již dlouhá léta se v den tento u nás ohňů nepálí. Dosud prý pouze místy na horách se tento starodávný zvyk udržuje. Na hranici ohně bývaly kdysi páleny máje. Kolem ohňů se pak zpívalo, tančilo i přeskakovaly se. Byly to chvíle bujného veselí a upřímné radosti. Dívky mívaly vpleteny do vlasů květinové věnečky.

Oharky z ohňů donášely se pak na pole, aby úroda byla uchráněna od všeho zlého i do stavení, aby mocný živel oheň nedolehl na dům. Tajemná to před svátkem tímto, kdy opět nejrůznější zvyky se prováděly a to hlavně svobodnými dívkami. Děvče uvilo si např. z devíti stejnobarevných, ale různých květin věneček, který nejprve hodilo přes hlavu za sebe a potom oknem do světnice, vložilo jej pod hlavu do postele a věřilo, že zdáti se ji bude o tom hochu, kterého dostane za muže. Nebo děvčata šla na louku a natrhala ovázanou rukou, aniž by však při tom promluvila, devatero různého kvítí a upletla z něho věneček. Pak šla k potoku a věneček házela "po vodě" tak dlouho na vrbu, dokud tam neuvázl a z toho usuzovala, že kolikrát musila hoditi, tolik roků že budou ještě svobodnými. Potom hleděla je shoditi kamenem. Kolikrát do něho musela uhoditi než spadl, tolik roků po svatbě nebudou míti dětí, (jinde říkávají, že tolik budou míti dětí). Někdy vyhotoví děvče z kvítí tohoto dva věnečky a jeden z nich určí pak sobě a druhý, označený trávovým srdéčkem, svému milému. Na potoce pustí pak oba současně na vodu. Plují-li společně, milenci se za sebe dostanou. Pluje-li napřed věneček milencův, opustí tento dívku a pluje-li napřed milenčin, stane se ona hochu svému nevěrnou. Uvázne-li některý, tedy ten, jemuž patří, do roka zemře. Častokráte pouští více děvčat věnečky najednou. Které pak rychleji pluje, ta se dříve vdá. Svítí-li večer hvězdy, najde si děvče 9 hvězd a vyhledává je pak po 9 dní. Podaří.li se jí to, dostane za muže toho, na koho si myslí.

 V půlnoci před svátkem tímto, kvete prý i kapradí. Kdo je odvážný, jde do lesa a tam ho kousek utrhne. Cestou k domovu nesmí se však ohlédnouti, i když se za ním ozývá pískání, zpívání, jest viděti zář ohně i jiné nástrahy, sice by dotyčný na místě zemřel. Podaří-li se někomu přinésti v noci této květ kapradí domů,bude neobyčejně šťastný a každé přání se mu vyplní.

Ve svátek tento nasbíraný heřmánek i každé jiné koření má neobyčejně léčivou moc. Po svátku tomto ztrácejí se však všechna koření léčivé moci a jest již zbytečno jich trhati. Hospodyně trhávala v 12.hodině, když poledne se zvoní, (někdy před sluncem východu), různá koření(mateřídoušku, toten, žebříček, heřmánek, aj.) dala je potom pod stůl, zakryla vše ubrouskem a položila na to obraz sv. Jana Křtitele. Říkalo se tomu, postýlka sv.Jana a pevně bylo věřeno, že sv. Jan ve své oktávě tam spí a koření přímo zázračnou moc dává. Nemocné dítě kladlo se v pravé poledne na zahradu, posypávalo se travou a kvítím a věřilo se, že všechna nemoc z něho spadne. Ráno v ten den tento dával si každý na záda rostlinu zvanou "svatojánský pás", aby ho nebolelo "v kříži". Neprší-li devět dní po sv. Janě, bude devět dní v nejpilnějších žňových prací pěkných, říkávají hospodáři.

........pokračování " Žně a Dožínky "