František Zikmund

František Zikmund byl synem železnického kupce. Typický život venkovského kluka v přírodě, v kraji malířsky bohatém, dokázal vnímavému chlapci otevřít oči a vzbudit v něm touhu po malování. V dětství se setkal s Františkem Kavánem, který v Železnici pobýval v letech 1900 až 1904, malý František za ním chodil jako očarovaný, nosil mu stojan a malířské potřeby, sledoval ho při práci a poznal jeho zaujetí přírodou. Tehdy vytvořil své první malířské pokusy.

Úspěchy v kreslení na jičínské reálce ukázaly jeho talent, který dále rozvíjel při studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesorů Emanuela Dítěte a Karla Vítězslava Maška a po ukončení první světové války nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde byl žákem profesora Maxe Pirnera 1919 - 1923. Byl také členem Spolku výtvarných umělců Mánes.

Svými díly je zastoupený ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, Východočeské galerie v Pardubicích, Galerie výtvarného umění v Chebu, Oblastní galerie v Liberci, Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně, Galerii výtvarného umění v Ostravě, Vlastivědného muzea v Železnici a jinde.

Samostatně vystavoval v Praze 1934 - 1954, v Brně, v Mladé Boleslavi a jinde.
Kolektivně vystavoval zejména v Praze, též ve Zlíně a jinde.

Jeho začátky byly však velmi těžké. Dlouho nemohl pomyslet ani na ateliér. Bydlel všelijak, přivydělával si, jak mohl, leckdy sehnal jen těžce na živobytí a na nejnutnější malířské potřeby. Maluje zejména rodinné portréty, kde dokázal mistrně vystihnout psychologii zobrazovaných postav. Teprve mnohem později mohl vykonat několik cest do Itálie a Dalmácie, tam si však uvědomil, že kořeny jeho práce jsou doma, v české krajině. Nejvíce si zamiloval jihočeskou krajinu - Prachaticko a kraj na Oravě. Jeho motivy, to jsou většinou záběry české vesnice s jejími bílými štíty a červenými střechami a trochou řeky. Dále maloval květinová, ovocná i zeleninová zátiší, v pozdním období tvorby se zabýval portréty např. představitelů vědy a vracel se k figurální tvorbě.

Měl smutný osud, útrapy 1. sv. války přežil na srbské, ruské a italské frontě. Po jednom výbuchu granátu byl zasypán v jámě a utrpěl silný nervový otřes. Dokonce na nějaký čas přišel o zrak a sluch. Tento otřesný zážitek se mu vrací v době 2. sv. války, dochází u něho k depresím a přestává malovat. Později se věnuje pouze malbě zátiší. V polovině padesátých let se začíná stará choroba opět hlásit, malíř trpí těžkou melancholií a úzkostnými stavy a v roce 1955 volí dobrovolný odchod ze života.

Ve Vlastivědném muzeu v Železnici jsou zastoupeny některé jeho olejomalby a akvarely, expozice je vybavena nábytkem a dřevěným lustrem z jeho pražského atelieru. Součástí je malířův stojan, paleta se štětci a špachtlemi a dřevěný kufřík s barvami, se kterým chodil malovat do plenéru.

Neprávem pozapomenutý výborný malíř je pohřben na železnickém hřbitově.